Vždycky mě bavilo být v takové společnosti, kde mám hlavně sami vrstevníky. Anebo když jsou alespoň někde starší lidé. S mladšími lidmi jsem si většinou moc nerozuměla a moje maminka mi říkala, že jsem na svůj věk byla vždycky taková více dopředu a víc se dospělejší. Já jsem třeba už ve školce měla pocit, že už bych chtěla chodit do první třídy. Prostě do školy. Nebavilo mě si hrát s dětmi a taky jsem to odmítala. Ne sice schválně, že bych dělala naschvály nebo jsem si myslela o sobě více, tak to vůbec ne. Jenom mě to prostě nebavilo. A nebavilo mě sedět s dětmi na koberci a dokola opakovat stále stejné básničky anebo si zpívat.
Nebavilo mě to a já jsem se úplně těšila na to, až skončí školka já budu moci chodit do školy. Ve škole jsem viděla větší potenciál a taky by tam byla určitě lepší společnost než ve školce. A co se týče třeba například hřiště, tak tam se mi ale zase naopak líbilo. Jako dítě jsem chtěla mít v okolí samé děti, což je úplně logické. A byla jsem ráda, když se mnou maminka chodila do takové společnosti, kde byly nejenom dospělé maminky, ale také jejich děti. Byla jsem velmi kontaktní dítě.
Nyní, když už mi je skoro čtyřicet let a mám své odrostlé děti, tak vím, jak je důležité, aby člověk vyrůstal v takové dobré společnosti, jakou si přeje a jakou si zaslouží. Každý člověk si zasloužil takovou společnost, která mu nejvíce vyhovuje a přidávám u nějaká pozitiva do života. Protože je logické, že žádný člověk nechce, aby byl nešťastný. Život se má prožít šťastně a ne tak, že bude člověk jenom přežívat. Opravdu taky záleží na tom, jaké je člověk povahy a v jaké tedy vyrůstá společnosti. Znáte třeba nějaké lidi, kteří neměli štěstí na lepší společnost? Víte, není to jenom o rodinné atmosféře, ale taky jdu o lepší společnost v práci. V práci je to tak velmi důležité.